Odložte své břímě
Vzpomínám jak jsem pozoroval jednoho muže, který pořád nosil nejméně čtyři tašky. Vždycky jsem si říkal, co v těch taškách asi má. Byly zjevně velmi těžké. Sledoval jsem toho muže jak se prohýbá pod tíhou svého nákladu. Pomoz tomu muži říkala moje mysl. Buď hodný a nabídni mu pomoc. Mohu vám pomoci? Alespoň chvíli vám ty tašky ponesu. Ne, prohlásil. Zmizte! Jděte pryč! Ty jsou moje! A bylo mi to jasné, všichni nosíme své tašky stále s sebou. Pořád sebou vláčíme tíhu svých zranění, bolestí a neuróz. A jsme s tím smířeni. Máme-li dost hrdosti, řekneme: Nepomáhejte mi.
Začal jsem si vybavovat chvíle, kdy lidé viděli, že trpím. Na mé tváři byla vepsána tíha, kterou jsem nesl. Když se mi snažili pomoci, odmítl jsem je. Ne, jsem v pohodě. To je v pořádku, nic se neděje. Byla v tom pýcha, moje hloupá pýcha, nic jiného. Ne, nepotřebuji pomoct. Jsem v pohodě. Je tohle zpráva, kterou jsem posílal i životu?
A tak jsem začal zkoumat, jaké tašky vlastně nosím v hlavě a v srdci. Jak dlouho už na nich lpím? Byla to určitá investice. Kolik let jsem investoval do své ochrany? Chodím s těmi taškami spát. Obědvám s nimi. Kdybych je někde nechal, možná bych se nachladil. A hádejte co bych získal, kdybych ty tašky ještě víc zatížil? Další hrdost a pýchu.
A tohle se odehrává v každém z nás. Není snadné zaměřit pohled do nitra a podívat se na to. Naše situace je stejně extrémní jako u muže s taškami, jen si to neuvědomujeme.Víte co skutečně bolí? Když ty tašky odložíme. A co se stane pokud je odložíme poté, co jsme se s nimi tak dlouho vláčeli? Dojde k odloučení. Pocítíte ztrátu. Cítíte se divně. Máte pocit, jako byste byli nazí. Tohle bolí. Necítím žádnou tíhu. Něco není v pořádku. Nezvládám to. Cítím se zranitelný. Vraťte mi můj život. Není snadné procitnou a otevřít srdce.
Kolik let trvalo než se tašky nebo brnění staly součástí našeho života? Mnoho let. A pak se toho všeho vzdát? Kdepak. My to nemůžeme jen tak pustit. Je to boj. Všechny ty strachy a zranění nás chrání. Lpíme na nich, protože nás chrání před bolestí a nahotou. Odložit ty tašky předpokládá spoustu odvahy. Znovu věřit životu. Je v něm světlo. Věř, že ten kdo do tebe vložil srdce, kdokoli, stále tam je.
Emahó, Vítr tvého srdce, zdroj: Terapie srdcem
Můj pohled na tuto "pýchu"
Minulý týden jsem měla rozhovor se sestrou a ona mi řekla to samé. Že dělám, že jsem v pohodě i když nejsem v pohodě a že jsem prostě pyšná (ne, že bychom měli se sestrou nějaký špatný vztah, ale na některé věci máme dost rozdílný názor). Hrozně mě to zranilo a urazilo a začala jsem přemýšlet nad tím, jestli jsem opravdu pyšná. Pýcha je povýšenost, namyšlenost, zpupnost, je to vlastnost spočívající v nadhodnocení vlastní osoby. Opravdu taková jsem? To snad ne!!! A pak si přečtu tento úryvek a řekla jsem si, že teda asi na tom něco je a že pyšná jsem.
Jenže, znovu jsem to promýšlela a vžila se do situace, kdy potřebujeme pomoc a přesto mlčíme, přesto si o ni neřekneme a přišla jsem na to, že tohle "vláčení svých tašek" není pýcha(hned se mi ulevilo), ale strach, bolest a nedůvěra...
To život nás naučil nic neříkat a nežádat pomoc. Možná jsme to někdy v minulosti udělali a byli odmítnuti, nebo nám někdo pomohl a měli jsme to neustále, jak se říká, na talíři(stylem např. "já ti to říkal/a, že to takhle dopadne", "udělej to takhle a takhle", "ty seš teda pitomec"), nebo ten dotyčný žádal protislužbu, kterou jsme možná ani nechtěli dát, nebo jsme si chtěli o pomoc říct a nebylo komu a tak jsme se naučili být se svými "taškami" sami...
Ať je to jak chce, když se objeví někdo, komu důvěřujeme, komu se nebojíme svěřit ....klidně, s radostí a úlevou své tašky odložíme. Ještě štěstí, že takoví lidé kolem nás jsou. A když se nám zdá, že opravdu není koho požádat, jsou tu přece ANDĚLÉ...
S láskou Jitka