Hvězdice
Zuřila strašná bouře. Ledové ostří větru se zařezávalo do vodní hladiny a zvedalo ji do obrovských vln bijících do pobřeží jako beranidla, které při návratu rozrývaly a obracely mořské dno jako obří pluhy. Vodní proud strhával malá zvířátka, která žila při dně, korýše a plže, a vyhazoval je desítky metrů na břeh.
Bouře skončila stejně rychle, jako začala. Hladina moře se zklidnila a ustoupila o několik metrů. Pobřeží zůstalo pokryté blátem, ve kterém se zmítaly a umíraly tisícovky hvězdic. Bylo jich tolik, že pláž jimi zrůžověla.
Ten zvláštní jev vzbudil zvědavost mnoha lidí. Přijely i televizní štáby, aby o podivném úkazu natočily reportáž.
Mořské hvězdice se téměř přestaly pohybovat. Pozvolna hynuly.
Mezi lidmi byl také jeden chlapec, který přišel s tatínkem. Smutně se na hvězdice díval. Všichni je jen pozorovali a nikdo nic neudělal. Náhle se chlapec tatínkovi vytrhl z ruky, zul si boty a ponožky a rozběhl se na pláž. Sklonil se nabral do ručiček tři malé hvězdice a běžel je hodit do vody. Pak se vrátil a celou akci opakoval.
Z betonového chodníku na něj zvolal nějaký muž:
„Co to děláš, chlapče?“
„Házím ty hvězdice zpátky. Jinak tu na břehu všechny pomřou?“ odpověděl chlapec v běhu.
„Ale vždyť jich tu jsou tisíce! Stejně je všechny nestačíš zachránit?“ zavolal na něj muž. „A stejné je to i všude kolem, na tom nic nezměníš!“
Chlapec se usmál. Vzal do ruky další hvězdici a hodil ji do vody se slovy: „Ale pro tuhle jsem to změnil!“
Ten muž chvíli mlčel, pak se sehnul, zul se a slezl dolů na břeh. Začal sbírat hvězdice a házet je zpátky do vody. Za chvilku se k nim přidala dvě děvčata a už byli čtyři.
Po chvíli bylo na pláži padesát lidí, pak sto, dvě stě, tisíc.
A nakonec byly zachráněny všechny hvězdice.
Na tu změnu stačilo, aby někdo, třeba malý, sebral odvahu a začal.
(Bruno Ferrero - Paprsek slunce pro duši)
foto: FreJa Photography