Jak jsem naprosto radikálně změnila myšlení
Několik malých odlesků ale do mého civilizací oslepeného vědomí proniklo. Například pár detailů ohledně konceptu práce.
Naše malá lehká hliníková kanoe už nám nestačila, vyměnili jsme jí tedy za daleko větší, vyrobenou z jednoho kmene stromu. Byla tak velká, že vypadala poloprázdná i když se s námi jednou plavilo 17 indiánů se všemi zavazadly. Přepravit toto plavidlo půl míle přes balvany kolem vodopádu - tentokrát jen za pomoci čtyř pěti indiánů - to byla docela depresivní představa. Znamenalo to naskládat klády a posouvat po nich kanoi pod nemilosrdně pražícím sluncem, nečekaně klouzat do škvír mezi balvany, to když se kanoe nekontrolovatelně vytočila, a odírat si o žulu holeně a kotníky a vlastně všechno, na co spadnete. Už jsme přenášeli malou kanoi. Já i oba Italové jsme věděli, co nás čeká a několik dnů jsme strávili v hrůze z dřiny a z bolesti. Toho dne, co jsme dojeli k vodopádům Arepuchi, jsme již byli na toto utrpení připraveni a začali jsme tahat tu obludu přes skály. Měli jsme pochmurný výraz ve tváři a nenáviděli jsme každou sekundu, kerá měla přijít.
Ta prokletá kanoe, byla pěkně těžká. Když se zhoupla na stranu, kolikrát někoho z nás přivalila na horkou skálu. Chvilku trvalo než ji ostatní odtáhli. Ve čtvrtině cesty všem krváceli kotníky. Potřebovala jsem minutku odpočinku, omluvila jsem se a odskočila si na vyvýšenou skálu, abych scénu vyfotografovala. Z té výhodné pozice jsem si díky momentální nezainteresovanosti všimla zajímavé skutečnosti. Dole pode mnou se několik mužů zabývalo jednoduchým úkolem. Dva z nich, Italové, byli celí napjatí, mračili se, ztráceli nervy při každé příležitosti a typicky bez ustání po toskánsku kleli. Ostatní, indiáni, si to užívali. Bavili se těžkopádností kanoe, z boje si udělali hru, mezi tlačením relaxovali, smáli se svým vlastním odřeninám a nejvíc se jim líbilo, když kánoe jak vrávorala vpřed, jednou toho, jednou onoho, přimačkávala. Když dotyčného vysvobodili a on konečně mohl dýchat, opřel se o drásající žulu a smál se vždycky ze všech nejvíc, jak se mu ulevilo.
Všichni dělali stejnou práci, všichni trpěli námahou a bolestí. V situaci nebyl žádný rozdíl. To jenom MY jsme byli v naší kultuře vychováni k přesvědčení, že taková kombinace okolností ukazuje na stupnici blaha jednoznačně tlakovou níži. a neměli jsme tušení, že v dané situaci máme na vybranou.
Indiáni naopak netušili, že by mohli volit něco jiného než mimořádně veselý stav mysli a užívali si kamarádství. Navíc si nezkazili předcházející dny uměle vytvářeným strachem. Každý pohyb vpřed byl pro ně malým vítězstvím. Když jsem dofotila a vrátila jsem se k týmu, dobrovolně jsem opustila civilizovanou volbu a zbytek transportu jsem si zcela nefalšovaně vychutnala. Dokonce i odřeniny a modřiny, které jsem utrpěla, se se znatelnou lehkostí redukovaly na to nevýznamné, čím ve skutečnosti byly: malá zranění, která se brzy zahojí a která nejsou hodna ani negativních emocionálních reakcí jako hněvu, sebelítosti nebo odporu ani strachu, kolik že jich ještě bude než to všechno skončí. Naopak, zjistila jsem, že najednou dovedu ocenit, jak je mé tělo výborně konstruováno, že se uzdraví samo bez mého rozhodnutí či instruktáže.
Můj pocit svobody ale bohužel brzy ustoupil síle zvyku, síle kulturního vlivu a přesvědčení, které lze zrušit jen neustálým vědomým snažením. Já jsem se nesnažila, jak by bylo nutné. Z expedice jsem se vrátila bez toho, že by mi toto odhalení něco více přineslo.
Další náznak ohledně lidské přirozenosti a práce následoval později...
(Jean Liedloffová, Koncept kontinua)