Program vděčnosti

"Je blázen ten, kdo si vyláme zuby na minulosti. Vždyť je to žulový kvádr a je dokonán. Přijímej den tak, jak jsi jej dostal darem, a nepotýkej se s něčím, co nelze vrátit."
Saint-Exupéry

Pátá planeta, je ze všech nejmenší. Je právě tak velká, aby se na ni vešla lucerna s lampářem. Tento člověk je malá, redukovaná osobnost. Malému princi se od samého začátku nějak nezdá: Malý princ si nedovedl vysvětlit, k čemu může být někde na planetě bez domů a bez lidí svítilna a lampář.

Ukazuje se, že věc je ještě podivnější. Malý princ se lampáře ptá, proč právě zhasl svítilnu. To je příkaz, odpovídá lampář. To znamená, že musím zhasnout svítilnu. Vzápětí ji opět rozsvěcuje, a tak se Malý princ táže dál: Ale proč si ji právě rozžal? Lampář odpovídá: To je příkaz. Malý princ je na tom stejně jako my - nerozumí. Není čemu rozumět, říká lampář, příkaz je příkaz.

Lampář tráví svůj život tím, že v minutových intervalech zháší a zase rozsvěcuje lucernu. Malému princi odhalí své strašné tajemství: Je to hrozné zaměstnání. Kdysi to vyhovovalo. Zhášel jsem ráno a rozžíhal večer. Zbývající část dne jsem si mohl odpočinout a zbytek noci spát... Planeta se rok od roku točila rychleji, a příkaz se nezměnil!... No a teď se otočí jednou za minutu a já nemám ani vteřinku klidu. Rozsvěcuji a zháším jednou za minutu.

Pěkné bláznovství! Takovému člověku by se přeci mělo pomoci. Malý princ dává svému hostiteli rozumnou radu. Jako dobrý dialektik si říká: Vždyť člověk může být současně věrný příkazu a přitom trošku pohodlný. A lampáři navrhuje: Tvá planeta je tak malá, že ji obejdeš třemi kroky. Stačí, když půjdeš dost pomalu, abys zůstával stále na slunci. Když si budeš chtít odpočinout, půjdeš... a den bude trvat tak dlouho, jak budeš chtít. Jenže na to neurotický lampář odpoví: To mi moc nepomůže. Já totiž rád spím. Tak to se nedá nic dělat, říká na to Malý princ, a sám lampář opakuje: Nedá se nic dělat.

Hvězdný lampář, tento člověk nutkavě vyplňující daný příkaz, opravdu není nesympatický. Rozhodně je oddaný svému úkolu. Malý princ si lítostivě povzdechl a řekl si: Je to jediný člověk, se kterým bych se mohl spřátelit. Ale jeho planeta je opravdu moc malá. Není tam místo pro dva...

Lampář je připoutaný ke svému "příkazu" jako otrok na galéře. Nemá čas ani místo na vztah s druhým člověkem. Já si myslím, že neurotický lampář symbolizuje nutkavost v nás. Jaký krásný malý svět by měl, kdyby si ho dovedl užívat! Tisíc čtyři sta čtyřicet západů slunce a právě tolik východů za jediný den!

Kdo vůbec dal lampáři příkaz? Kdo to byl, kdo příkaz nekorigoval, když se stal nesmyslným? To už lampář dávno neví. Zapomněl to a jen se bezmyšlenkovitě drží doslovného znění dávného příkazu. Říká si asi něco jako "služba je služba", "žiji, abych pracoval" nebo "povinnost je povinnost".

Už se neodvažuje klást otázky po smyslu svého jednání a svého bytí. Je nepoučitelný. Je neschopný změny. Jeho já hledá naplnění v tupém poslouchání příkazu, který je už dávno anachronismem. Lampář pervertuje věrnost a povinnost. Následuje jako v hypnóze nesmyslný cíl. Nežije, je žit. Je obětí své neurózy, deformace vnímání a jednání. Svou nemalou schopnost zaujetí a spolehlivosti dává do služeb nesprávné věci. Bez vteřinky odpočinku vykonává svou práci zbavenou smyslu a přichází o slunce i poezii své planety.

Ale co je ještě horší - svým jednotvárným plahočením lampář způsobil, že se zhroutila planeta jeho duše. Není na ni místo pro dva. Neurotik zůstává ve svém bludném kruhu pošetilé zaměstnanosti docela sám. Přiznává, že jestli v životě něco miluje, je to spánek. Míní tím svoji dřímotu. Jen se do ničeho nepouštět! Jen nevybřednout z psychodynamické bažiny tlejícího starého života, jen se neodvážit čehokoli nového! Lampář sám říká, že jeho situace je bezvýchodná, že se nedá nic dělat. Nedá se nic dělat, protože nic nedělá, protože nezpochybňuje svůj falešný život, neptá se po jeho základech.

Tento nutkavý neurotik mi připomíná jednu anekdotu. Výletním vlakem jede muž, který v každé stanici vystrčí hlavu z okna, přečte si název stanice a příšerně zasténá. Když to udělá počtvrté nebo popáté, spolucestující se ho s účastí zeptá: "Trápí vás něco?" Muž odpoví: "Jedu špatným směrem." Spolucestující na to: "tak proč si nepřestoupíte?" A muž řekně: "Když tady je tak krásné teplo."

Dokážu si představit, že neurotický lampář dostal svůj příkaz a svou úlohu od otce nebo nějakého úřadu. Ideály, které do nás vtloukali rodiče, vychovatelé nebo náboženští funkcionáři, se mohou projevovat jako neurotické příkazy. "Nesmíš lhát!" To je jistě správné, pokud se to nepovýší na absolutní, rigidní formuli. V životě dospělého jsou přece situace, kdy se uchylujeme k milosrdné lži nebo kdy je lepší diplomaticky zalhat. "Nikdy nesmíš opustit druhého člověka!" Je to tak? Jestliže se člověk - ať žena nebo muž - po nemalém trápení a po zralé úvaze rozhodne pro nový počátek, nemá snad právo dát přednost věrnosti sobě samému před věrností zničeného vztahu?

"Musíš být věrný svému zaměstnavateli!" Je to pravda, i když mě zneužívá?

Příkazy, které jsou absolutní nebo se přežily, nás mohou terorizovat. Právě destruktivní ideály z minulosti a příkazy, které se staly nepravdami, jsou tím, co nám nejvíce brání žít svůj život. Nechal jsem na sebe navléci těsný plášť názorů, ideologií, hrubých zjednodušení a fanatismu ve věcech morálky, chování, jedení, pití, bydlení, sexuality, vztahů a práce. Teď trpím tím, že se vlastním rozumem a citem v těchto cizích poselstvích vůbec nevyznám.

Přizpůsobil jsem se až k nepoznání a zradil vlastní touhy, potlačil vlastní přání. V transakční analýze, která zkoumá "scénáře" vzniklé v dětství a určující náš život, říkáme vnitřně přijatým příkazům z dětství a mládí "poselství". Je tomu jako s oním mužem ve vlaku: Ví, že jede nesprávným vlakem a nikdy nedosáhne svého cíle. Každou minutou se vzdaluje od sebe samého, ale už se usadil ve své pohodlné bídě. Vystoupit ze špatného vlaku života a vydat se na cestu novým směrem vyžaduje rozhodnost a úsilí. Jak říká stará terapeutická moudrost: Neurotik dává přednost poznanému neštěstí před dosud nepoznaným štěstím.

Poselství z dětství svírají můj život železnou obručí a často jejich působením ustrne můj další růst. Řekl bych, že my všichni jsme více nebo méně neurotickými lampáři. Naše poselství znějí: "To ty nikdy nedokážeš!" nebo "Nedělej to, na to jsi příliš hloupý!" nebo "Kluci nebrečí!" nebo "Na sebe mysli až v poslední řadě!"

Tato poselství nás na jednu stranu dohánějí k překvapivým výkonům, jsou jako rány bičem pro galejníka-neurotika. Vedou však často duši do slepé uličky. Neurotický životní scénář mne odnaučuje schopnosti žít sám za sebe a podle vlastního hlasu. V tomto specifickém smyslu píše Nietzsche ve Vůli k moci: Musíme zničit morálku, abychom osvobodili život.

Kdo se chce rozvíjet, udělá dobře, když odhalí svá raná prokletí. V zábranách, která mi nedovolují žít, vězí staré úzkosti a překonané představy o sobě, která mne spoutávají a nutí, abych potlačoval některé části svého já. Až jednou zanechám svého dennodenního zmáhajícího rozsvěcení a zhášení, budu moci získat zpět všechno to, co jsem v sobě popřel: nadání, svobodu, zvídavost, odvahu, sexualitu, rozhodnost. Mohu se změnit. Jen lampáři zůstávají stát na místě.

Je absurdní zůstávat duševně neproměnný v těle, které se na buněčné úrovni nepřetržitě mění. Pak se jen jako křeček točím ve šlapacím kole a podobně jako lampář přicházím o svých tisíc čtyřista čttyřicet rudých západů slunce a tisíc čtyřista čtřicet východů slunce přinášejících zaslíbení.

(Mathias Jung, Malý princ v nás)